Je single vendor mýtus, nebo ideální cesta? Je vůbec reálné jí docílit?

Na trhu by se dnes těžko hledal vendor, který by dokázal pokrýt všechny síťové prvky svého zákazníka. U firem však stále přetrvává snaha takového najít. Ta je logická, zvláště pokud by společnost našla dodavatele, který by mohl nabídnout tak zvaný „common operating systém“, tedy binární základ operačního systému, který spravuje všechny prvky jedním způsobem. Takový systém přináší výhodu především internímu IT, kterému znatelně zjednodušuje ovládání sítě. Při hledání však podniky většinou narazí na jedno základní úskalí. Zpravidla žádný z vendorů, které zvažují, nedokáže pokrýt všechny aspekty síťové struktury. Nejzákladnějším příkladem jsou dodavatelé drátových i bezdrátových sítí, kteří většinou neumí pokrýt obě služby. Nebo sice vše může být pod jednou značkou, ale ukáže se, že každé zařízení stejně využívá jinou technologickou platformu. A sen o skutečně jediném vendorovi se tak většinou rychle rozplyne. V reálné praxi to znamená, že vyhnout se kombinaci vendorů je prakticky nemožné. Je ale apriori vyloženě špatná?

Více vendorů, větší zabezpečení?

Situace, kdy využijete, nebo dokonce musíte využít, dva či více vendorů, nemusí být problematická. Strategie dual-vendor může podniku přinést nesporné výhody. Je-li například síť postavena správně, mohou se všechna koncová zařízení připojovat do sítí obou vendorů a tam se setkat. V takovém případě jde o jednoznačné bezpečnostní plus. Když vypadne jedna síť, systémy mohou dále běžet přes síť druhého dodavatele, a potenciální problém se tak zpravidla nepropíše do zařízení obou vendorů. Vysoká spolehlivost a vysoká míra zabezpečení, které takto postavené řešení poskytuje, vyvažuje nevýhodu v podobě dvojího operatingu. Popsaný dual-vendor systém dává smysl například v datových centrech, státní správě a celkově kritické infrastruktuře, tedy tam, kde je spolehlivost a bezpečnost na prvním místě.

Sít má svou paměť

Dalším důkazem, proč v drtivé většině případů nelze jít jinou cestou než kombinací vendorů, je modernizace sítě. Síťová architektura se nikdy nestaví od nuly. Firmy již nějaký síťový systém vystavěný mají a síť tak má svou historii, jelikož prošla generačními obměnami. Nelze automaticky předpokládat, že dodavatel, který před lety připojil část systémů stále funguje, nebo poskytuje službu, o kterou máte při modernizaci zájem. A nelze ji modernizovat nebo vyměnit najednou ze dne na den, aniž by se nové systémy potkaly s těmi „starými“ a musely spolu komunikovat. Nesporné je, že takovou komunikaci je výhodné nejdříve v praxi otestovat, zjistit, jak budou nové prvky fungovat a jak bude stávající systém reagovat. V takovém případě přichází na scénu konzultant, jeho role a možnosti otestování vzájemné spolupráce všech zařízení a prvků sítí je skutečně stěžejní. Například v ComSource labu je možné simulovat spojení systémů od různých dodavatelů a odhalit potenciální problémy jejich fungování ve stávající síťové architektuře. Jednoduše tak navážou systémy nového vendora na systémy stávající.

Dvakrát měř, jednou řež, platí i v IT

Segment, pro který je často využití poradenských služeb konzultanta klíčové, je státní správa. Ta se obecně potýká s problémem zadávání státních zakázek. Délka tohoto procesu může často brzdit vývoj síťového řešení, a především jeho kontinuitu. Mnoho státních firem se začalo pečlivě věnovat navržení a popisu systému řešení, který je třeba ve výběrovém řízení poptat, právě ve spolupráci s konzultantem. Potřebují dokonalou simulaci kroků, které je třeba podniknout, aby mohli vypsat takové výběrové řízení, jehož realizace zajistí co nejefektivnější modernizaci. Pokud není vše dobře naplánováno a nemyslí se na detaily, v průběhu zavádění změn se může zjistit, že jsou třeba větší a zásadnější zásahy, než se původně předpokládalo. Na ty se musí vypsat nové výběrové řízení a celý proces se tak dramaticky komplikuje a zpožďuje.

Vrátíme-li se k původní polemice, zda je single vendor dnes již spíše mýtus, či není, jednoznačnou odpověď nejspíš podat nelze. Své výhody a nevýhody mají obě cesty. U cesty jednoho dodavatele je nejzásadnějším problémem fakt, že dřív, nebo později narazíte na limity jím poskytovaných služeb a bude muset některý se síťových komponentů nakonec stejně doplnit jiným dodavatelem.

Je single vendor mýtus, nebo ideální cesta? Je vůbec reálné jí docílit?

Na trhu by se dnes těžko hledal vendor, který by dokázal pokrýt všechny síťové prvky svého zákazníka. U firem však stále přetrvává snaha takového najít. Ta je logická, zvláště pokud by společnost našla dodavatele, který by mohl nabídnout tak zvaný „common operating systém“, tedy binární základ operačního systému, který spravuje všechny prvky jedním způsobem. Takový systém přináší výhodu především internímu IT, kterému znatelně zjednodušuje ovládání sítě. Při hledání však podniky většinou narazí na jedno základní úskalí. Zpravidla žádný z vendorů, které zvažují, nedokáže pokrýt všechny aspekty síťové struktury. Nejzákladnějším příkladem jsou dodavatelé drátových i bezdrátových sítí, kteří většinou neumí pokrýt obě služby. Nebo sice vše může být pod jednou značkou, ale ukáže se, že každé zařízení stejně využívá jinou technologickou platformu. A sen o skutečně jediném vendorovi se tak většinou rychle rozplyne. V reálné praxi to znamená, že vyhnout se kombinaci vendorů je prakticky nemožné. Je ale apriori vyloženě špatná?

Více vendorů, větší zabezpečení?

Situace, kdy využijete, nebo dokonce musíte využít, dva či více vendorů, nemusí být problematická. Strategie dual-vendor může podniku přinést nesporné výhody. Je-li například síť postavena správně, mohou se všechna koncová zařízení připojovat do sítí obou vendorů a tam se setkat. V takovém případě jde o jednoznačné bezpečnostní plus. Když vypadne jedna síť, systémy mohou dále běžet přes síť druhého dodavatele, a potenciální problém se tak zpravidla nepropíše do zařízení obou vendorů. Vysoká spolehlivost a vysoká míra zabezpečení, které takto postavené řešení poskytuje, vyvažuje nevýhodu v podobě dvojího operatingu. Popsaný dual-vendor systém dává smysl například v datových centrech, státní správě a celkově kritické infrastruktuře, tedy tam, kde je spolehlivost a bezpečnost na prvním místě.

Sít má svou paměť

Dalším důkazem, proč v drtivé většině případů nelze jít jinou cestou než kombinací vendorů, je modernizace sítě. Síťová architektura se nikdy nestaví od nuly. Firmy již nějaký síťový systém vystavěný mají a síť tak má svou historii, jelikož prošla generačními obměnami. Nelze automaticky předpokládat, že dodavatel, který před lety připojil část systémů stále funguje, nebo poskytuje službu, o kterou máte při modernizaci zájem. A nelze ji modernizovat nebo vyměnit najednou ze dne na den, aniž by se nové systémy potkaly s těmi „starými“ a musely spolu komunikovat. Nesporné je, že takovou komunikaci je výhodné nejdříve v praxi otestovat, zjistit, jak budou nové prvky fungovat a jak bude stávající systém reagovat. V takovém případě přichází na scénu konzultant, jeho role a možnosti otestování vzájemné spolupráce všech zařízení a prvků sítí je skutečně stěžejní. Například v ComSource labu je možné simulovat spojení systémů od různých dodavatelů a odhalit potenciální problémy jejich fungování ve stávající síťové architektuře. Jednoduše tak navážou systémy nového vendora na systémy stávající.

Dvakrát měř, jednou řež, platí i v IT

Segment, pro který je často využití poradenských služeb konzultanta klíčové, je státní správa. Ta se obecně potýká s problémem zadávání státních zakázek. Délka tohoto procesu může často brzdit vývoj síťového řešení, a především jeho kontinuitu. Mnoho státních firem se začalo pečlivě věnovat navržení a popisu systému řešení, který je třeba ve výběrovém řízení poptat, právě ve spolupráci s konzultantem. Potřebují dokonalou simulaci kroků, které je třeba podniknout, aby mohli vypsat takové výběrové řízení, jehož realizace zajistí co nejefektivnější modernizaci. Pokud není vše dobře naplánováno a nemyslí se na detaily, v průběhu zavádění změn se může zjistit, že jsou třeba větší a zásadnější zásahy, než se původně předpokládalo. Na ty se musí vypsat nové výběrové řízení a celý proces se tak dramaticky komplikuje a zpožďuje.

Vrátíme-li se k původní polemice, zda je single vendor dnes již spíše mýtus, či není, jednoznačnou odpověď nejspíš podat nelze. Své výhody a nevýhody mají obě cesty. U cesty jednoho dodavatele je nejzásadnějším problémem fakt, že dřív, nebo později narazíte na limity jím poskytovaných služeb a bude muset některý se síťových komponentů nakonec stejně doplnit jiným dodavatelem.